Riga

Nemůžu o sobě říct, že jsem nějaký super cestovatel, ale trošku jsem po světě už něco viděl. Nicméně musím přiznat, že letiště v Rize mě opravdu překvapilo. Co pár kroků toaleta, halvní kamená podlaha je pěkně doplněna dřevěnýma prknama a všude je tak nějak čisto. Kromě trošky hluku z motorů letadel, co se venku chystají, je slyšet jak se lidi v poklidu a občas smějí. Takový úžaný klid ačkoli je tady docela dost lidí okolo.

Fotku letiště nechci dělat a ani ji sem dávat, ale přesto je to asi obraz, který se mi na čas vryje do paměti. Ostatně jako let z Prahy sem. Posledních pár dnů jsem docela trpěl na dýchání. Záchvaty kašle, pořád smrkat a nebo kýchat… Tu a tam mi kolega v práci napíše: „Tak, co? Zase sis vystřelil mozek?“ Asi kýchám trošku nahlas. Zbožňuju cesty letadlem a hlavně vzlet. Takové energie, aby se letadlo mohlo odlepit od země. Jakmile jsme se odlepili od letištní plochy a vystoupali prvních pár stovek metrů, tak mě najednou oslepilo slunce. Ale doslova. Když jsme se vynořili z té hutné peřiny smogu, tak nad Prahou bylo slunce. Bez mraků. Naprosto krásné počasí. V tu stejnou chvíli mi ale také došlo, jak neskutečný je ten smog dole. Vnímal jsem ho. Když jsem vylezl ven, tak je cítit. Když jedu autem a to se za sucha obaluje hnědošedým hnusem. Člověk si pak uvědomí, co vlastně dýchá. Ne jenom abstraktně – přece jenom všude jsou cedule SMOG, SMOGOVÁ SITUACE a tak.

Perličkou toho všeho bylo jak tu a tam jsem viděl komín. Teda neviděl, komín byl dole, pod tou hladinou smogu. Ale bylo vidět kde je komín, protože nad hladinu z něj stoupal dým, tam se zase ochladil a postupně padal dolů, kde se spojil s tím zbytkem, co na něj čekal. Vypadalo to jako vřídlo. A ne jeden komín. Z toho moře jedu tryskalo více komínů pořádně. Ale tak hlavně, že jsme spokojení v te naší dolince, kde si říkáme, že nic se nemůže změnit a že všude je to stejné. Jedna cesta kousek ven. . . . .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *