Podzim

Na přírodě ve Finsku mě fascinuje několik věcí. Nejenom to, že pokaždé objevím něco dalšího, co mě zaujme, ale i věci, které jsem už objevil. Častokrát je nějaká lesní oblast či plocha nechána sama sobě, ačkoli tam lidé mají přístup. Když spadne strom, tak se nechá ležet a příroda může na něm dovádět dalších několik let. Jediná situace, kdy se s ním něco dělá je, když spadne tak, že blokuje cestu nebo nějakou stezku pro pěší. To mu pak někdo trošku pomůže. I vlastně samotný počet stromů nebo jejich hustota je tak docela samovolná. Les si sám vybírá, co a kde poroste. Doposud jsem nenašel 3 stromy jednoho druhu, aby rostly v nějaké linii dostatečně blízko u sebe (řekněme pod 30 metrů). Jsou třeba dvě břízy v nějaké přímce a pak to kousek uskočí na stranu, ale už to není bříza ale dub nebo lípa…
KH1_0415_convert

Takový kontrast k monokultůrám, které jsou u nás tak běžné, kdy někdo vysadí na jisté ploše jenom jeden druh stromů. Je to samozřejmě poutavá procházka z pohledu geometrie. Formují se kolem člověka za chůze různé obrazce, občas to připomíná vojáky na přehlídce. Na první pohled hezké, ale už to ztratilo kouzlo přírody. A to slovo kouzlo je asi na místě, protože tohle to drobné kouzlo pak umožňuje, aby zde člověk nabral energii. Učesaná příroda je park, ale ne les. Park má poskytovat prostor a vzdušnost. Les poskytuje svoje tajuplná zákoutí, nabitá energií. Její přebytek pak se může vlévat i do těch, jež ho navštíví. A to je asi jedno z kouzel přírody.
KH1_0422_convert

Les je i odrazem toho, jak je příroda kroucená. Vlastně nic tam není rovné. Cestičky se různě točí doleva, pak doprava a když jde chvíli rovně, tak povrch mění kořeny stromů. Lidský svět je rovný. Ploché cesty. Domy, kde vše je obdélník nebo jeho speciální odnož jménem čtverec. Okna jsou svislá. Trubky vedeme ve skrytu zdí. Je to úplně jiné. I trávník, kterým se častokrát obklopujeme je vlastně plochý, protože na něj vkládáme naše představy o tom, jak musí být sestřižen. A vlastně je to další z našich trimfů nad přírodou. Zase jsme jí kousek narovnali. A přitom ta její divoká všetvarost je vlastně odrazem i toho, jak fungují všechny ty malé věci i v nás. Těžko se nám pak chápou i ty věci velké nebo život, který prostě nejde přímo, ačkoli si ho takto rádi malujeme. Všelijak se kroutí a zatáčí. Nahoru a dolů. A když už se to zdá být tak nějak pod kontrolou, tak přijdou ty kořeny. Ale přesto si sami myslíme, že jsme mimo tu přírodu. To jenom, jak se od ní snažíme oddělit.
KH1_0425_convert

Třetí věcí, která mě napadla při sledování přírody byla tak trochu nepřímá. Tak, jak jsou tady všude ty stromy, které jsou mrtvé a jenom tlejí, tak člověk přemýšlí nad tím, jak předtím stromem proudila míza. A co se vlastně děje se stromem, který je mrtvý nebo když se naštípe na dřevo. A proč vlastně ten strom odolává vodě? Přece jenom tady prší trošku častěji a často vidím, jak některé stromy odolávají vodě a některé do sebe nasávají vlastně veškerý déšť. Přijde mi, že vlastně dokud je ten strom živý a proudí v něm jeho míza, tak tím brání vodě zvenčí. Lýko a dřevní části kmenu a procesy výživy stromu jsou strašně jednoduché. Koheze a čas umožňují stromu přesunout postupně spousty vody do listů nahoru. Vody a výživy. A zase vracet jiné věci dolů do kmene a do kořenů, protože ty taky potřebují výživu. A tak nějak je to i v našem životě. Vlastně taky máme nějaké kořeny a kmen. Listí asi taky, ale není to tak jednoduché. Nicméně mi leží v hlavě představa, že listí, větvě, kmen a kořeny jsou různé části života, které na sebe navazují a protéká jimi ta míza. Nahoru, dolů a vlastně všude. Jakmile míza dojde, tak všechny ti mikroskopické trubičky začnou do sebe natahovat jiné dostupné tekutiny. A to je vlastně i konec života daného stromu, větvě nebo čeho. Říkám si, kolik je mízy v nás. Nebo ve mě. Jsou moje kořeny i listy zásobeny dost mízou? Nebo se tam někde přimíchává i voda?

KH1_0413_convert

Posledních několik měsíců jsem věnoval tomu, že jsem začal odebírat vodu a více koncetrovat mízu (pokud, se mám držet mojí předchozí myšlenky jako rámce pro ilustraci). Povedlo se mi odebrat vodu v podobě toho, že jsem zhubnul. Viděl jsem tu vodu na fotce, kterou mi kolegové dali před cestou na sever. Je tam náš tým a fotku jsem si dal do skříně a sledoval jí každý den ráno a večer, když jsem se oblíkal a nebo naopak. Tak to šlo asi 4 měsíce, než mi došlo, že vidím i nějakou přidanou vodu v tom, jaký jsem člověk, jak funguju nebo reaguju. Chtěl jsem zase zpátky ten koncentrát, který jsem byl kdysi. Nebyl jsem nikdy superhvězda ani Matka Tereza. Ale vím, že jsem býval klidnější, trpělivější. Méně věcí mě vytočilo natož urazilo. Naštěstí upřímnost mi zůstala, ale občas jsem zapomněl rozdíl mezi upřímností a arogancí. Některé věci člověk nemusí svému okolí nebo blízkému okolí říkat…
KH1_0461_convert

Takže najednou několik oblastí, které na sebe navazují – jako ty části stromu – a vlastně tvoří jeden celek. A ačkoli jsem to nevěděl na začátku celého procesu, tak jsem postupně začal odebírat vodu, která to kazila a více se soustředil na to, aby bylo dost mízy. Přijde mi, že ten obrazný strom vlastně teď postupně přináší ovoce a zase žije, protože v něm teče ta správná míza. Správná možná ještě není to slovo. Lepší míza než, která tam byla předtím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *