Čtyři nohy = nekonečná enerige

Půlka října byla takový nenápadný zlom v mojem životě. Snad bych řekl malá prasklina s klínem a ta prasklina se dál prodlužuje. A pak ještě o kousek. Celou tuhle řetězovou situaci odstartoval (v té době) malý potkan. Čtyřnohá slečna v bílých ponožkách. I přesto, že jsem vyrůstal vždy se psem a znal magii zvířecí společnosti, tak mě asi nikdy nenapadlo, že i jeden pytlík chlupů, tak akorát do ruky, mě bude nosit denně radost a k tomu občas i učit.

julie okurka
Julie se pase okurkou

Adventní neděli, strávenou pozdním obědem s letitým přítelem, jsme doma zakončili i pravidelným úklidem klece, kam se po dobu nepřítomnosti a spánku umístí potkanice. Jůlie se tam nenudí. Nejenomže klec není pro ní vůbec malá (takové potkaní hrabství) ale umožnuje ukojení stavitelských sklonů, které potkani mají. Takže během času se z původní papírové podestýlky stala pevnost o výšce klece. Už byl čas pevnost uklidit (jako pravá pevnost skrývala poklady kupy schovaného jídla). Po úklidu jsem Jůlii nabídnul klec. Přijala. Skočila tam. Proběhla kontrola. Miska, voda, pevnost. Ok. Bez nějakého podráždění se na počkání vrátila. Zaujala pozici „tak si mě odnes“ u vrátek.

Vůbec ji nezlobilo, že bude stavět znova. Má tam těd pár papírů, ale začne znova. Takto nezlomný duch je pro mě další dar/rada do života od potkana. Jakkoli divně to zní, tak to dává naprostý smysl. Teda aspoň pro mě. Protože nikdy nechci dělat něco znova. Jenom jednou. Jednou začít. Opravit nebo upravit, to taky. Ale začít úplně znova, to už ne. Udělat některé kroky při editaci jinak a zase začít retuš na novo se učím od jara, ale na tuhle míru pokory ještě musím dosáhnout. Jsem ale opravdu rád, když mohu dělat některé věci znova. Znova zkoušet, znova pokoušet. U některých fotek, třeba pokud někde odpočívala rok, dva. No nic, příště zase víc.