Svět za sklem

Do vánoc už nechybí moc. Posledních pár dnů, pár desítek hodin, ale pořád mi to tak nepřijde. Jestli za to může kolotoč, na kterém se střídá práce, škola, doktoři a nebo toto doposud nevyprofilované počasí? Dárky stojí vedle dveří, ačkoli sníh není vůbec nikde. Občas se utíkám do myšlenek a nebo lépe do fotek. To jsou takové moje myšlenky totiž. Otisk nálad. Příchuť dne. Je to reálný odraz procesu. Ne produkt. Jsou to odrazy té dané chvíle, která se už jako taková nevrátí. Vrátí se právě ten odraz. Asi je to ale sentimentální. Několik let jsem se motal v kruhu, po tom, co mi bylo implantováno striktně produktové nahlížení na fotky. „Co tam je?“ „Co to má říkat?“ Tyhle otázky mě budily v noci. Žraly mě zevnitř. Ujídaly radostné, samovolné tvoření, kdy jsem mohl vypnout vše okolo a jenom naslouchat sobě. A tomu, co mi dělalo radost.

odrazy
Odrazy

Ještě se v rychlosti zastavím u toho volného tvoření, protože v tu chvíli se stával zázrak. Najednou se ze světa stal film, který šel svým tempem. To není žádná novinka, on to totiž dělá pořád, ale tentokrát jsem seděl na křesle tam vzadu v hlavě. Ruce byly svébytné a srostlé s madlem a spouští. Cvaknutí závěrky splývalo s hukotem stromů. Listí se houpalo stejně rychle jako můj dech. Ta bezprostřednost přírody a lidské drobnosti nevyvolávala překvapivě strach či jiné temné pocity, ale naopak radost. Tolikrát se mi v hlavě rodily příběhy a hrály jako hudba k té scéně, která se pozvolna měnila přede mnou a za kulisami ruk. Iluze fotky je nekonečná. Je za tím sklem na fotce oheň, silnice plná aut anebo město upadající do tmy? A nebo je to obrácený západ slunce? V tom je pro mě krása fotografie. Příběhy, jejich zrození a rozvoj. Líbí se mi, když to fotkou nekončí, když je ještě něco kousek za ní. A při druhém pohledu – za týden, za rok – je tam něco dalšího.

Užijte si Vánoční čas podobně radostně.

Čtyři nohy = nekonečná enerige

Půlka října byla takový nenápadný zlom v mojem životě. Snad bych řekl malá prasklina s klínem a ta prasklina se dál prodlužuje. A pak ještě o kousek. Celou tuhle řetězovou situaci odstartoval (v té době) malý potkan. Čtyřnohá slečna v bílých ponožkách. I přesto, že jsem vyrůstal vždy se psem a znal magii zvířecí společnosti, tak mě asi nikdy nenapadlo, že i jeden pytlík chlupů, tak akorát do ruky, mě bude nosit denně radost a k tomu občas i učit.

julie okurka
Julie se pase okurkou

Adventní neděli, strávenou pozdním obědem s letitým přítelem, jsme doma zakončili i pravidelným úklidem klece, kam se po dobu nepřítomnosti a spánku umístí potkanice. Jůlie se tam nenudí. Nejenomže klec není pro ní vůbec malá (takové potkaní hrabství) ale umožnuje ukojení stavitelských sklonů, které potkani mají. Takže během času se z původní papírové podestýlky stala pevnost o výšce klece. Už byl čas pevnost uklidit (jako pravá pevnost skrývala poklady kupy schovaného jídla). Po úklidu jsem Jůlii nabídnul klec. Přijala. Skočila tam. Proběhla kontrola. Miska, voda, pevnost. Ok. Bez nějakého podráždění se na počkání vrátila. Zaujala pozici „tak si mě odnes“ u vrátek.

Vůbec ji nezlobilo, že bude stavět znova. Má tam těd pár papírů, ale začne znova. Takto nezlomný duch je pro mě další dar/rada do života od potkana. Jakkoli divně to zní, tak to dává naprostý smysl. Teda aspoň pro mě. Protože nikdy nechci dělat něco znova. Jenom jednou. Jednou začít. Opravit nebo upravit, to taky. Ale začít úplně znova, to už ne. Udělat některé kroky při editaci jinak a zase začít retuš na novo se učím od jara, ale na tuhle míru pokory ještě musím dosáhnout. Jsem ale opravdu rád, když mohu dělat některé věci znova. Znova zkoušet, znova pokoušet. U některých fotek, třeba pokud někde odpočívala rok, dva. No nic, příště zase víc.

Největší trest dnešního světa

Tak strašně dlouho jsem vybíral nějakou svoji profilovou fotku na sociální sítě. Nakonec jsem vybral. Alespoň vzdáleně tam vypadám jako člověk… Prima. Ale toho času, procházení fotek, konstatování jako co vypadám a jako kdo nevypadám… Ale teď to překonala jedna věc asi desetinásobně. Výběr té takzvané úvodní fotky (nudle co sedí za moji fotkou a tváří se, že je to taky fotka).

Ten absurdní formát.

To titěrné rozlišení.

Bezpožné překrytí fotky jinou fotkou a o kousek dál ještě textem…

Jasně, že mě napadlo tam dát jedno z těch depresivních panoramat Ostravy. Průdušky už při fotce začaly hvízdat. Přitom velká část mých fotek (a skoro všechny z těch, které si myslím, že jsou dobré) jsou na výšku.

divka kun
Dívka v srdci koně

I tahle fotka, kterou jsem spravil na film je na výšku. Nemám rád tyhle vodorovné nudle. Ani tyhle bohorovné nápady či pravidla. Ačkoli je to jenom sken z filmu, tak to má něco do sebe. Formát dlaždice ve vratech krásně sednul s filmovým políčkem.

Rozloučení s podzimem

Dnešní vstup do administrace mojeho webu následovalo úporné mazání spamových komentářů (kdyby někdo sháněl různé prášky na podporu kdejakých věcí, tak věřím, že v tom spamu by našel). Těšil jsem se, že budu chvíli tiše koukat, přemýšlet a po chvíli psát. Ve škole poslední dva měsíce pořád slyším: „Dnešní doba je jaká? No turbulentní přece.“ Pomalu se díky tomu dostávám do fáze, že kdyby mě někdo vzbudil v noci tak mu asi odpovím v polospánku „Turbulentní“, otočím se na bok a usnu zase. Možná proto jsem si letos tak užíval podzim. Neskutečně klidný a letos konečně i pohledný. Při dnešním začátku prosince už to venku není takové barevné jako měsíc zpět. Ostatně, prvního listopadu jsem byl objednán na focení s jednou fajn rodinou. Celému focení předcházel koloběh emailů a výběrů data a promýšlení počasí, protože prostředí bylo jasně dané – podzimní příroda. I přes lehké obláčky mlhy, které okupovaly park byla atmosféra perfektní.

mlha stromovka
Mlha ve Stromovce

Kombinace barev okrových, žlutých a červených s ještě nezazimovanou a zelenou trávou, kdy zmíněné zbytky mlhy bojovaly s nízkým sluníčkem bylo povzbuzením ve chvíli, kdy se ještě lidé pomalu trousili na místo setkání. I přes prvotní překvapení, že se setkáváme a hlavně že i fotit budeme ve Stromovce, tohle kouzelné divadlo dokázalo povzbudit v tu chvíli již kompletní skupinu. Místy byl zřetelný menší mrazík a šedivé listí, tu a tam šla ještě pára od pusy. Anna (hlavní iniciátor) si střihla s bratrem pózu „na partnera“.

anna bratr
Anna a bratr „Na partnera“

Tak zase příště pokračujeme.

Víte, co se děje na dvorku v noci?

Před časem se prohnal anglofonním světem Halloween a i ti, co to moc neprožívají si třeba dýni koupili a něco jí provedli a nebo to sledovali u sousedů či na ulici. Mě to taky neminulo. Pro jistotu jsme dýně měli 2. Jednu kulatou a jednu šišatou. Pozval jsem proto malou pomocnici – sestru od Adriany.

klasicka dyne
Klasická dýně na dvorku

Kulatá dýně dopadla dobře, úsměv od ucha k uchu. Obě oči, ale žádné uši. Její vyšší kamarádka dostala nadělen speciální nos, ale zase pár uší. V kombinací s tou malou svíčkou, co se dává všude, to pěkně oživilo dvoreček.

frankestein dyne anfas
Frankenstein dýně

Nejvíce se mi líbila lehká pravidelnost stehů, které držely její hlavu pohromadě. Takový dýňový frankenstein.

frankenstein dyne
Frankenstein dýně

Nejvíce mě těšilo při večerní kávě kouknout z okna ve chvíli, kdy sluníčko pomalu mizelo ze dne do noci pryč a nad svítícíma obličejema tancovaly žluté a hnědé listy mi neznámého keře. Za krkem a pod dekou, která mi kryla ramena, se posunovala zvědavá potkaní slečna Julie. Letošní podzim prostě chytil i mě za srdce, ačkoli jsem to vnímal dlouhá léta jako takovou tu nutnou část mezi létem a zimou, kdy je venku jenom škaredě, na zahradu se už moc nedá chodit…

dve dyne
Dvě dýně pod keřem

Překvapení přišlo dneska ráno – klidná a prosluněná neděle. Vzbudil mě odraz sluníčka z domů naproti. Hodiny ukazovaly chvilku po desáté. Šel jsem pozdravit zmíněnou potkaní slečnu, která už čiperně stěhovala kusy papíru a podestýlky po kleci a stavěla v rohu menší pevnost. Venku jsem uviděl co se přes noc stalo.

narocna noc
Po náročné noci

Docela by mě zajímalo, co se vlastně stalo. Čepička od dýně ležela na zídce, zbytek pomlácené dýně naopak na zemi. Svíčka se neztratila, naopak se připekla do dna dýně. A doteď mě baví potměšilý úsmě dýně, která zůstala sedět na zídce. Ofouknul jsem z chudáka šneky, kteří se vlhkou podzimní trávou připlížili na svačinu a našel jsem frakturu dýně. Tak pozor na náročné večery!

fraktura
Fraktura

Cesta změn

Už pár dnů mi vrtá jedna myšlenka hlavou. Teda asi déle než pár dnů. Tahle konkrétní od jara, ale přitom už tolikrát se mi motala hlavou loni a předloni. Dneska se mi vrátila silně ve chvíli, kdy jsem šel po ulici a v ruce se mi houpala igelitka s novýma černýma holínkama z PVC (tajné vojenské označení „gumáky“). Vzpomněl jsem si totiž na to, že už loni jsem si chtěl podobné pořídit, protože mě čekala cesta západním směrem z Prahy ven a na hon, ale pak nějak se mi nechtělo, nebo nezbyl čas a nebo jsem někde zachraňoval svět (ne). Gumáky jsem nekoupil, hon jsem přežil v pohorkách, pořád jsem sledoval cestu, zda tam není moc vysoká tráva a nebo moc mokrá tráva… Předtím jsem řešil stejnou otázku než jsem jel na celodenní kurz střelby prozměnu severním směrem od Prahy…KH1_7472mini

Dneska na radu (silné doporučení) zákazníka jsem naskočil do tramvaje a koupil černé gumáky (jinak jsem i slyšel místní název „pryžovky“). Někdy život nabízí kroky, které pak stojí za to. Občas se bráníme fajn věcem. A vlastně proč? Protože někdo něco poradil proti? To nedělej, to nenos… A přitom v sobě to citím, že to chci nějak. A když překonám ty rady (nebo strachy) ostatních, tak to dobře zapadne dohromady. Asi to znáš sám a já to tu jenom opakuju.KH1_7366mini

Jedno zamyšlení

Minulý čtvrtek jsem si odpoledne vesele psal a psal príma příspěvek. Měl jsem i představu, která fotka se k tomu bude hodit a že hned jakmile ji udělám, tak jak ji nahraju a spolu s článkem vypustím na světlo světa. Nadšen z celé přípravy jsem se vydal na místo činu – Dolních Břežan, po cestě jsem ještě přibral toho klíčového člověka, kterému jsem jel odpomoci od hromady jablek, která okupovala jeho zahradu. Na místo jsme i přes nepřízeň dopravy hlavního města dorazili živí a zdraví.

KH1_7367

Zdrojem dobrého vtipu (a špatného překvapení) bylo zjištění, že jsem nechal kartu do foťáku doma. Teda abych byl přesný tak obě ze dvou karet, které používám. A pro jistotu i druhý foťák… V tu chvíli opadl veškerý nerv a nezbývalo než sbírat jablka, krmit s těmi, které nesplňovaly moje velikostní kritérium, sousedovic kozla. Následně se radost ze sběru protáhla do večerních hodin a přes večeři. Dlouho jsem si tak neužil podzimní večer.

KH1_7359

Dneska jsem vyrazil opět ven – opačnou cestou ale stejně ven z Prahy. A napadlo mě spojit tuhle vzácnou zkušenost s jiným místem a s připravenou kartou ve foťáku, pro změnu. Místo karty jsem doma nechal telefon a brouzdal jsem lesy Prokopského údolí, kde řádil podzim a rozdal všechny barvy, kam to jenom šlo. Na nebi ani mráček. Kombinace babího léta a slunečních paprsků by těšila snad každého.

KH1_7353

Jako malovaná

Čtvrtky mám z nějakého důvodu rád. Do víkendu moc nechybí, takže se mám na co těšit. Není to přímo pátek, proto i cesty jsou relativně přívětivé. A myslím tím i ty pražské a to i přes to, že je na nich snad vždycky živo. Povedlo se mi přesvědčit Katku, že se s ní nepotkám v Letňanech – ne že by tam nebylo hezky, ale i v té čtvrteční dopravě bych si asi něco ukousnul.
Místo novodobé periferie jsem vybral periferii historickou, kdysi určenou k lovu pro císaře pána a později obohacenou o zoologickou zahradu. Ačkoli v té době nebyla ještě otevřena Blanka, tak jsme dorazili jakž takž v pořádku, ale bylo patrné, že se počasí docela kazí. Vítr přifouknul těžké mraky a když už foukal tak se rozhodl, že nebude přestávat. Samo o sobě mi trošku čerstvého proudění nevadí, ale když mi vítr bere sebou můj nejmenší softbox a pro jistotu i s bleskem a stojanem, tak mi už to není po srsti. Štěstím byl další pár rukou, který v boji s povětrnostními vlivy byl moje tajné eso. Kombinace posledních mraky neblokovaných paprsků a jich samotných na nebi mi hrálo do karet. Ostatně tahle fotka Katky vypadá jako malovaná. Mraky těžké, vítr usměrňující rudé vlasy a k tomu smějící se Katka. Pro mě další důvod mít rád čtvrtky.
KH1_6936_res

Pod Bílou horou

Pod Bílou horou, kousek do boku a jsem v oboře Hvězda. Prima místo. Pár let zpátky to bylo místo, kde jsem bojoval se svým kolenem, které začalo zlobit. Klima celé obory je jedinečné. Vlastně i to místo samotné. Fascinovala mě preciznost tvaru cest, kolik se všude pohybuje běžců, důchodců, výletníků a psů. Jedno takové místo – v dolní části u potoka, jezírka a hustě zarostlé bažiny jsem vybral k focení s hyperaktivní a hypermluvící Dorou. Náše přátelství se datuje několik let zpátky, ale kadence slov se nějak moc nezměnila. Není tomu dlouho co si k jasně modrým očím pořídila ladící longboard. Trošku se o ní bojíme, brzy se budeme bát více – brzy totiž dostane svoji kartu řidiče…
KH1_6851 web

Začátek

Dnešní ráno připomnělo změnu ročního období více než nedávná změna listu v kalendáři ze srpna na září. Školou povinný ještě jsem, nebo možná lépe řečeno – už zase jsem. Ve čtvrtek jsem byl na zápise do nové školy a k novému oboru, ale začínat budeme až za pár týdnů. Takže jsem si ani moc nevšimnul začátku školního roku pro školáky. Teda 1. září jsem cestou autem zjistil neskutečný počet aut v ulicích, které normálně bývaly klidné a s občasnou dopravou. Parkovací situace se taky výrazně změnila…

Ale asi jeden ze začátků, které prožívám (ačkoli ho tak nějak nenápadně odkládám) je na tomto webu. Doménu jsem po dlouhých týdnech rozmýšlení, nekonečných telefonátech a radách ze všech stran vybral už pár měsíců zpátky. Přisly pak probdělé noci při výběru systému a vzhledu. Jestli to bude tak a nebo onak. Do toho se průběžně trousily všelijaké události, které mě (když by nic nepřinesly) hodně naučily. Od toho, že musím pořád dávat pozor na lidi okolo sebe, a dvakrát tak na lidi, co mi slibují, jak mi budou dobrými partnery, jak moc je dobré mít připravený ceník, přes vyjasnění si, které služby chci a nechci dělat, tvorbu loga, až po vlastní založení živnosti – fotograf. Teď zpětně se to zdá všechno jednoduché, ale kolik nocí a dnů to zabralo.

Na tomto webu prezentuji své služby a postupně rozšiřovat veřejně přístupné portfolio, protože za roky focení jsem se podílel na opravdu velkém počtu událostí (svatby, závody, konference) a měl jsem možnost i potkat spousty úžasných lidí a vytvořit i jejich fotografie, které oni sami používají dál a také jsou pro mě vzpomínkou na čas s nimi. Tohle mi i připomíná cíl, na který se soustředím kdykoli fotím – nejenom něco vyfotit, ale zachytit esenci té chvíle či osoby tak, aby se k fotkám lidé vraceli i po letech a fotky jim i pak vyprávěly příbeh.