Finská neděle

V sobotu jsem byl opravdu hodně unavený, ale cestu jsem si užil. Měli jsme krátké zpoždění, když jsme čekali na několik cestujících z Zurychu. Nevadí. Navigace a cesta z letiště byla docela jednoduchá, všechno je dobře označeno, pan řidič se usmíval a angličtinou vládnul. Cestou na bydlení jsem ukořistil několik jablek (vybral jsem podle ceny, ale i tak byly velmi hezká) a špaldových placek. Trošku se rozkoukat a spát. Do rána se vločky nasbíraly ve vrstvu sněhu. Zběsile posypané chodníky byly tak najednou tak akorát.

Při pohledu z okna mě nepřekvapil sníh (přece jenom Helsinki jsou trošku více na severu), ale přítomnost modrého kříže na bílém pozadí. Doslova na každém domě byla vlajka. Ale ne jenom jako 2x A4 vedle sebe, ale pořádná vlajka. A všude. Pokud byl dům velký, tak měl více. Napadlo mě, zda není svátek a nebo taky myšlenka toho, že jsem je pro únavu večer přehlídnul, ale večer při návratu z pochůzek byly zase pryč, takže bych tipoval spojení s nedělí. Ostatně tohle ještě budu sledovat.

Riga

Nemůžu o sobě říct, že jsem nějaký super cestovatel, ale trošku jsem po světě už něco viděl. Nicméně musím přiznat, že letiště v Rize mě opravdu překvapilo. Co pár kroků toaleta, halvní kamená podlaha je pěkně doplněna dřevěnýma prknama a všude je tak nějak čisto. Kromě trošky hluku z motorů letadel, co se venku chystají, je slyšet jak se lidi v poklidu a občas smějí. Takový úžaný klid ačkoli je tady docela dost lidí okolo.

Fotku letiště nechci dělat a ani ji sem dávat, ale přesto je to asi obraz, který se mi na čas vryje do paměti. Ostatně jako let z Prahy sem. Posledních pár dnů jsem docela trpěl na dýchání. Záchvaty kašle, pořád smrkat a nebo kýchat… Tu a tam mi kolega v práci napíše: „Tak, co? Zase sis vystřelil mozek?“ Asi kýchám trošku nahlas. Zbožňuju cesty letadlem a hlavně vzlet. Takové energie, aby se letadlo mohlo odlepit od země. Jakmile jsme se odlepili od letištní plochy a vystoupali prvních pár stovek metrů, tak mě najednou oslepilo slunce. Ale doslova. Když jsme se vynořili z té hutné peřiny smogu, tak nad Prahou bylo slunce. Bez mraků. Naprosto krásné počasí. V tu stejnou chvíli mi ale také došlo, jak neskutečný je ten smog dole. Vnímal jsem ho. Když jsem vylezl ven, tak je cítit. Když jedu autem a to se za sucha obaluje hnědošedým hnusem. Člověk si pak uvědomí, co vlastně dýchá. Ne jenom abstraktně – přece jenom všude jsou cedule SMOG, SMOGOVÁ SITUACE a tak.

Perličkou toho všeho bylo jak tu a tam jsem viděl komín. Teda neviděl, komín byl dole, pod tou hladinou smogu. Ale bylo vidět kde je komín, protože nad hladinu z něj stoupal dým, tam se zase ochladil a postupně padal dolů, kde se spojil s tím zbytkem, co na něj čekal. Vypadalo to jako vřídlo. A ne jeden komín. Z toho moře jedu tryskalo více komínů pořádně. Ale tak hlavně, že jsme spokojení v te naší dolince, kde si říkáme, že nic se nemůže změnit a že všude je to stejné. Jedna cesta kousek ven. . . . .

Letím teď

Zítra večer budu touto dobou ležet v posteli. 1300 km jinde. Trošku na západ a trošku na sever. Teda, tak se to píše podle GPS. Na podzim jsem se na tyhle chvíle těšil. S prvním políbením zimy mi začalo docházet, jak blízko to už je. Postupně ve mě rostla nervozita. Respektive to bylo takové yo-yo. Chvíli se řešila jedna možnost bydlení a za chvíli byla pryč. A znovu. Něco chvíli hledat, zkoumat a domlouvat. A pak znovu. Teď mám koupené letenky do Helsinek a jede se zařizovat.

Stěhuju se do Finska, což není úplně za rohem. A byl bych rád za střechu nad hlavou. Ty věci kolem se dají postupně, ale ta střecha je základ. Čeká mě hodně změn, ačkoli jich od posledního psaní bylo taky požehnaně. Většinu věcí si člověk teď hned nevzpomene, ale jen tak z poslední doby bylo zrušení živnosti, na kterou nebyl čas a čím dál méně mě bavilo poslouchat diktát vkusu, se kterým jsem měl problém souhlasit. Nechci říkat nevkusu, protože každý může mít svůj pohled. Trošku jsem zestárl, přišel o trošku vlasů. Přišel jsem i o jednu chlupatou kamarádku, která mi ale byla a je inspirací ačkoli už mě netěší svou přítomností. Bylo neskutečné vidět její odhodlání a chuť do života. Přední tlapky v posledních dnech moc nesloužily, ale to nebránilo v tom, aby běhala všude po posteli, na polštář. Těch lekcí jsem od potkanů dostal hodně. Ostatně tenhle stejný poklad během kontroly na veterině a následné injekci místo agresivity jenom olizovala ruku, co jí pevně držela.

Nechal jsem školy. Rozhodnutí, které moje rodina nevzala lehce, nicméně nositelem zodpovědnosti jsem chtěně i nechtěně já. Nelituji toho a naopak cítím tak neskutečnou svobodu, která je ještě více umocněna nadcházející změnou lokality.

Kufr teď stojí v předsíni. Je prázdný, ale v hlavě už mám seznam toho, co do něj příjde než naskočím do zimou a solí zašedlého autobusu na letiště. Ta svoboda se projevuje v posledních měsících i tím, jak se postupně zmenšuje moje zavazadlo, které beru sebou. Z původního velkého přívesného vozíku se stal teď už jenom kufřík. A z kamene starostí je pomalu menší a menší oblázek.

Sousto

Velké sousto. Dlouho jsem si neukrojil takhle velké sousto – mluvím o tom projektu 365. Nenapadlo mě, jak bude náročné si najít čas pravidelně kreativně myslet… 3. týden (dneska je 18. den a předchozí dny jsou ke kouknutí tady: <a href=“http://karelhavlik.cz/project-type/365/“>http://karelhavlik.cz/project-type/365/</a>) je to hodně jiné. Myšlenky, které jsem nosil občas v hlavě (občas tam mám seno) jsem tak nějak zachytil a ty složitejší si odpírám, protože „za tu chvíli je stejně nestihnu“.

Dneska ráno jsem si ale uvědomil, kde je nějaká další vrstva změny ve mě. Tramvaj nejela. A podle počtu lidí to nevypadalo na krátkou chvíli. V dáli jsem viděl bus, který jede stejným směrem, ale kousek jinam. Na špatnou linku metra… V tu chvíli jsem tohle všechno věděl, ale na podpatku jsem se otočil a vydal se svižným krokem chytit ten bus. Svezl jsem se pak jednu zastávku tím špatným metrem, vyrazil na povrch, na tramvaj na to správné metro… Takový opačný den nebo jak to nazvat, ale asi jo, asi to je ten správný název. Ale vnímal jsem to jako dobrodružství. Nové, živé. Krásný dar, který roste z mojeho boje se sebou samotným. Radost z překážek a jejich překonávání. Na druhou stranu vnímám, jak se ještě více vzdaluju tomu „běžnému“ životu. Nebo přístupu. Možná to je to velké sousto, které se mi honí hlavou. Možná proto mi nejde tak lehce krkem dolů. Zítra dám další fotku. Já vymyslím dobré číslo 19. Teď na kutě.

365 – první dojmy

Nadpis je asi docela zavádějící, ale nechám ho. Pokud si chce někdo myslet, že se jedná o recenzi na kancelářský balík 365, tak smůla. Spíš tady rozeberu trošku dojmy z prvních dnů.

Osobně docela rád pracuju se zadáním, ale pokud možno specifickým (to teď mám – každý den nejméně jednu a maximálně jednu nejlepší fotku toho dne), ale přesto mám obrovskou svobodu. Svobodu, jak to vlastně uchopit. Ráno nestíhám fotku stvořit, ale stíhám ji třeba promyslet. Teda, ne přímo tu fotku, ale začnu si ji představovat. Třeba když jedu metrem, tak přemýšlím nad vlivem metra na můj život. Kolik v něm strávím času a tak okolo. A pak si uvědomím, že s našima 5 potkanama strávím o dost více času. A pak mě napadne, že oni mají to místo pro fotku (tak, jak to bylo 3. den), ne metro.

Dneska, když jsem přemýšlel nad obědem, tak se mi objevila myšlenka, co se mi vrací v hlavě. Ne jako bumerang, ale ta zaseknutá gramodeska. Jaký vliv měl režim, ve kterém jsem vlastně už nežil a ani ho neznám na moje stravovací návyky. Návyky, které se opakují ve větách jako „sněz aspoň to maso“, „málo jíš, vždyť si snědl jenom 2 talíře“, a nebo klasické popletení čísel při otázce, kolik knedlíků člověk chce – požadavek na 3 se projeví jako 4 nebo 5 na talíři… U oběda pak člověk sedí, poslouchá rozhovory před sebou a trošku i ty kolem a přitom žvýká. Přežvykuje salát. Přežvykuje myšlenku stravovacích návyků předaných z rodiny. A po chvíli vím, kam budou moje kroky směřovat. A tak vznikla dnešní fotka…

KH1_3231b

Kruh rozbité výchovy se uzavírá. Ne naší chybou. Stejně jako tahle série skulptur, tak i tahle deformace vznikla někde daleko mimo mě, ale dostala se až ke mě… Koukám, že jsem se rozepsal, ale přitom mi tady stojí další fotky,  které potřebují mojí lásku. Tak tedy dobrou noc. Zítra dám další fotku. Ještě nevím jakou.

365 – začátek

Občas všechno nestíhám. Občas si na to všechno nestíhání najdu důvod. Teď bude mít můj život více pravidel a pravidelnější rytmus (doufám, teda že ano), tak snad se mi povede i zavést něco, co jsem sledoval u několika mých oblíbených fotografů – 365. Takový osobní projekt vlastního rozvoje a potěchy. Na druhé straně možnost se něco naučit, trošku vyrůst. Teď je řada na mě. Buď musím každý den najít něco zajímavého nebo udělat zajímavým něco, co jsem našel a nebo už důvěrně známé.

Dnešní zamračené odpoledne, kdy se střídaly lehké spršky, mraky a pár paprsků sluníčka vybízel k té druhé variantě. Venku jsem sice chvíli taky byl, přesto mě nejvíce zaujala kombinace všem důvěrně známé záclony a deštěm očištěných listů. A někde mezi nimi troška suché radosti, kterou Adriana před časem donesla.

destive odpoledne
Variace deštivého odpoledne

Další fotky v tomto projektu možná nebudu tolik rozebírat a nebo představovat, ale dají se sledovat podle tohoto odkazu/tagu: http://karelhavlik.cz/project-type/365/ Zatím je tam jenom první fotka – co čekat první den. Zítra bude další. Dobrou.

Sluníčkové pondělí

Teplota konečně dosahuje rozumné úrovně. Sluníčko už nesvítí jenom přes oběd. Ptáci pořád zpívají, venku poletuje tuna smetí z kvetoucích stromů, keřů… Prostě krása. Moc jsem se na takové pondělí těšil. Ostatně i ty moje pondělky jsou poslední měsíc příjemné. Všude kolem se sice děly věci, které  jsem odmítl komentovat veřejně (bomby, útoky, provokace…). To se asi nebude měnit, ale konečně mám zase – při tak suprovém pondělí – energii něco sem psát. A on ten dnešní den mi to už i připravil.

Ani jsem nemohl dnes dospat, jak jsem byl nervózní ale i nedočkavý na focení. Pro mě to první focení s dětmi první třídy. Fotil jsem budoucí maturanty. Fotil jsem děti od 4 měsíců až do 2 let, ale první třída byla novinka. Nevěděl jsem ani co od toho čekat. Nástrahy v podobě focení celé třídy, momentek ze třídy šly překonat snadno. Největší problém se objevil při aranžování stolu na focení jednotlivců. Třídní maskot v podobě maňáska žáby nedržel. Co teď? Ačkoli jsem měl pro sebe celou družinu s hračkami, tak nic neplnilo účel. Pak mi ale svitlo!

Mohl bych žábu nasadit na objektiv. První pokus s 24-70 nedopadl dobře – žába seděla dobře, ale ještě z ní koukalo několik centimetrů těla objektivu. Ze spodní části žáby… Teleobjektiv jsem ani nezkoušel a šáhnul rovnou po nejmenším objektivu z brašny – 50mm. Jak je vidět na fotkách, tak z ležícícího jsem udělal maňáska sedícího a dokonce vypadá u toho k světu! 🙂 Nikdo ho neshodil (ani objektiv v něm ukrytý). Prostě prima pondělí. A to ani nezmiňuju polední posezení v Central parku na Stodůlkách, několik zajímavých telefonátů (nebyly přímo sice k focení, ale i přesto mě velmi potěšilo, že někdo hledá moje služby). Dnešek už pomalu končí, a ačkoli jsem chtěl přidat tenhle článek už odpoledne, ale pořád jsem něco řešil, tak ho sem v rámci zachování sluníčkového pondělí přidám ještě teď, za chvíli už bude úterý, ale pro něj ještě nemám jméno. Takže díky a přeji pěkné úterý.

Jak 2015 změnil moje fotky

Letošní rok začal docela dobře a pozvolna. Náraz přišel pro většinu asi až 4. ledna s návratem do práce. A to by potvrzovaly i silnice a ulice, které byly po Novém roce docela prázdné a klidné. V sobotu teď to bylo na silnicích o dost jiné – asi už zmizely předsevzetí a vše se vrací zase zpátky do kolejí. I přání štěstí se zase zkrátilo na běžné pozdravy. Moje předsevzetí, že bych si sepsal i nějaké věci, které mi minulý rok přinesl, tak zatím drhne. Teď se to pokusím napravit, ačkoli myšlenek a postřehů mám za loňský rok opravdu hodně. Podíváme se na první věc.

Zjišťuji čím dál častěji, že se jisté věci v životě opakují. Nemyslím jenom tu každodenní rutinu, hygienu či jídlo, ale třeba náhodná setkání – některé lidi prostě člověk potkává znova a znova – nebo v rámci mých fotografií je to i okolo svícení. Je pravdou, že i některé objektivy mám raději než druhé (rozuměno – udělám s nimi více fotek a tak), ale je tomu už několik let, co jsem si oblíbil světlo, jaké mám na fotce níž. Zřejmě díky tomu, jak vytáhne jednotlivé prvky v obličeji a prozáří oči.

matka rodu
Matka rodu

Říkal jsem, že povím i něco, co jsem se naučil. Takže, tady to je: fotky jsou to jediné podstatné. Na konci dne nebo na konci focení jsou fotky to hlavní jediné. Když předávám hotové fotky, tak nevěsta chce vidět fotky z toho svého dne. Chce se podívat na to, jak jí to slušelo a jak moc si to všichni užili. To, co bylo kolem nebo někde mimo (nebo za pomyslnou oponou focení) už není důležité. Nikoho to nezajímá.

nevesta ruze
Něvěsta s růží.

Je to obecná pravda, kterou slýchám už toliko let, ale loni to dobře vykrystalizovalo. Například při tvorbě fotoknihy z oslav výročí, které jsem dokumentoval pro klienta, ale o tisku, tedy další věci, která se loni ukázala jako nezbytná, v příštím příspěvku.