Letošní rok začal docela dobře a pozvolna. Náraz přišel pro většinu asi až 4. ledna s návratem do práce. A to by potvrzovaly i silnice a ulice, které byly po Novém roce docela prázdné a klidné. V sobotu teď to bylo na silnicích o dost jiné – asi už zmizely předsevzetí a vše se vrací zase zpátky do kolejí. I přání štěstí se zase zkrátilo na běžné pozdravy. Moje předsevzetí, že bych si sepsal i nějaké věci, které mi minulý rok přinesl, tak zatím drhne. Teď se to pokusím napravit, ačkoli myšlenek a postřehů mám za loňský rok opravdu hodně. Podíváme se na první věc.

Zjišťuji čím dál častěji, že se jisté věci v životě opakují. Nemyslím jenom tu každodenní rutinu, hygienu či jídlo, ale třeba náhodná setkání – některé lidi prostě člověk potkává znova a znova – nebo v rámci mých fotografií je to i okolo svícení. Je pravdou, že i některé objektivy mám raději než druhé (rozuměno – udělám s nimi více fotek a tak), ale je tomu už několik let, co jsem si oblíbil světlo, jaké mám na fotce níž. Zřejmě díky tomu, jak vytáhne jednotlivé prvky v obličeji a prozáří oči.

matka rodu
Matka rodu

Říkal jsem, že povím i něco, co jsem se naučil. Takže, tady to je: fotky jsou to jediné podstatné. Na konci dne nebo na konci focení jsou fotky to hlavní jediné. Když předávám hotové fotky, tak nevěsta chce vidět fotky z toho svého dne. Chce se podívat na to, jak jí to slušelo a jak moc si to všichni užili. To, co bylo kolem nebo někde mimo (nebo za pomyslnou oponou focení) už není důležité. Nikoho to nezajímá.

nevesta ruze
Něvěsta s růží.

Je to obecná pravda, kterou slýchám už toliko let, ale loni to dobře vykrystalizovalo. Například při tvorbě fotoknihy z oslav výročí, které jsem dokumentoval pro klienta, ale o tisku, tedy další věci, která se loni ukázala jako nezbytná, v příštím příspěvku.